Šatna na konci chodby

Současná malířská poetika nedávného absolventa pražské AVU Jiřího Marka (1991) je hlubinná, psychologicky zátěžová a melancholická. Předkládá rozšířený půdorys mezilidských vztahů jako svého druhu „halucinaci“, jako „roztříštěný svět“, který je nutné znovu trpělivě skládat, defragmentovat, znovu oživovat a pročišťovat. Vše jakoby spočívalo ve zpomaleném pohybu, který jedině umožňuje pozorovat a zachytit probíhající autorovu vnitřní transformaci, s níž pracuje a které propůjčuje malířské rysy. Ostravská výstava nazvaná Šatna na konci chodby metaforicky odkazuje na proměnlivý stav lidského podvědomí. Představuje soubor nových obrazů zpřítomňující tajemná zákoutí–zátiší, která jakoby se vynořovala z hladiny času a různých vrstev paměti.

Kompozice nových obrazů Jiřího Marka navozují dojem potemnělého snového světa. Prostor paměťových repríz, který v posunutých rovinách, v zpřeházených kontextech a rytmech, odkazuje na kdysi konkrétní místa a stavy, zpřítomňuje odlehlost těchto pseudo-míst v podvědomí prostřednictvím dusivé atmosféry a úzkostných emocí vložených do konstrukce kompozičních skladeb. Jejich tísnivý dojem ještě stupňují nelogičnosti a fantasmata dotvářející samotný autorský jazyka malby (např. motiv drobných hlav).

Konkrétní předměty vyjmuté z reality jako jsou poličky, židle, školní nábytek, trubky, roury, náušnice nebo mříž, situuje Jiří Marek do ireálného rámce, jehož elasticita zpochybňuje jakékoliv orientační jistoty vědomí. Těsné sousedství rozpoznatelné věcnosti a ireálného pohybu, který deformuje inscenovaný rámec, promlouvá o pohybu autorova vnitřního modelu. V něm se dějí očistné introspektivní transformace propojující dávnou osobní minulost s tíživými úkoly současnosti. Všednost a banalita denního stereotypu ustupuje do pozadí, aby promluvily výmluvné detaily malby jako spínače dalších asociací.

Markova malířská „akční“ tematizace periferních námětů, odlehlostí, banalit, sublimovaných potřeb a de-kontextů, v nichž je nacházena a postupně odkrývána nová poetika živého intenzivního pocitu probouzejícího nutnost lidského rozhodování, není v analogiích vzdálená poetice aktuální literatury. Kdo četl například prvotinu letošního držitele Nobelovy ceny za literaturu Petera Handkeho Úzkost brankáře při penaltě (z r. 1970), asi ví, nač je tu odkazováno.

Petr Vaňous, 2019